MAROKO

 21.8. – 30.8.2010

 

Letošní dovolená měla být opět na kole, ale co čert nechtěl , bylo to úplně jinak. Dokud jsme mladí a bez závazků je třeba si pořádně užít i pro nás nějakou exotiku nebo aspoň jiný světadíl. Výběr cestování do různých koutů světa je velký , ale finance a cestovatelský čas je omezený. I když o Maroku nebyla vůbec řeč, ani myšlenka nakonec to dopadlo , tak jak to dopadlo. Vytipovali jsme si dvě možné destinace, kde jsou rozdílné teploty ( Skandinávie nebo Maroko ). Oba máme radši teplo než zimu, a tak plán a destinace našeho výletu byla na světě) Ještě navíc jsme se chtěli z Afriky posunout dále po Jižní Evropě jmenovitě Španělsku a procestovat to kolem turisticky profláknutých míst. Vlivem toho , že mám více času jsem pověřen naplánovat něco málo z míst co chceme během našich cest po Maroku a Španělsku naplánovat . Podle fotek z internetu jsme okouzlení ať už nejvyšší horou Maroka, písečnými dunami nebo atlantským oceánem, tak také Pevností Alhambra, hradem El Escorial nebo centry velkých měst Madrid a Barcelona. Zjišťujeme mnoho informaci o Maroku, hlavně jak tam budeme mluvit , neboť jejich jazyky jsou ( Berberština, Francouzština, Arabština) no bude to sranda. Ubytování asi nebude taky žádná sranda, proto zkoušíme náš vyzkoušený couchsurfing , bohužel pro nás je teď v Maroku Ramadán a proto nám každý, koho jsme oslovili odepisuje záporně. Takže to bude opravdu dobrodružné se vším všudy. Necelých 14 dní před odjezdem nakupujeme jídlo, nějaké konzervy, hodně sušeného jídla a těstovin a nemůžou chybět ani sladkosti. Sháníme desinfekci vody, kterou jsme nakonec použili snad jen jednou. Čas se nenápadně blíží k začátku naší zatím si myslím nejvzdálenější cesty s Velpel teamem. Dolaďujeme poslední věci co nám chybí a poslední úpravy plánu v Maroku. Plán v Maroku byl následující – Návštěva Marakeshe , výstup na nejvyšší horu Maroka a Severní Afriky, Jbel Toubkal 4138m.n.m. , podívat se na pouště, koupat se v Atlantském oceánu u města Ouzazate a přejet přes Gibraltar do Španělska. Den před odjezdem ještě regulujeme u Dejva doma váhu naších batohů, kde je povolená hmotnost pouze 15 Kg, proto jsme nuceni počítač, Cedéčka s pornem,  a Hifi věží nechat doma. O půl noci padáme únavou do postele a doufáme, že jsme nic nezapomněli.

Ráno vstáváme trošku rozlámaně, ale na druhou stranu velmi natěšeně . Jedeme nabrat benzín na benzínku. To bychom nebyli my, aby tam neproběhla nějaká perlička. Při platbě nechtěně bouchnu do ruky plné přesně napočítaných drobných, které v mžiku zmizely pod sedadly . Musíme vycouvat z platícího koridoru a jak Pat a Mat hledáme mince pod sedadly. Vše jsme úspěšně po 10 minutách vydolovali z pod sedadel zaplatili a vyjeli jsme směr Krakow. Snídáme za pochodu v autě. Veze nás můj švagr Michal. Jedeme na Rybník je tam nová cesta značena č. 78 až do Katowic zdarma poté se platí mýtné 8 Zlotých na asi 60 Km. Další mýtné se platí u letiště Krakow. Bohužel i přesto platíme 8 zlatých byť z dálnice použijeme pouze 500 metrů. Letiště je pěkně značeno značkami, parkovné je 2 zloté na 15 minut nebo 6 zlotých na hodinu. Michal nás vyhazuje na parkovišti a jede domů. Ještě redukujeme baťohy na potřebnou váhu a jdeme na odbavení, které proběhlo v pohodě. V letadle je proklatě málo místa na nohy, letíme do Milána , kde přestupujeme na letadlo do Maroka. V Miláně bereme batohy k dalšímu odbavení a poprvé v životě vidíme Araby, pravé Berbery a opravdu nádherné arabské ženy. Prohlídka proběhla opět bez problému v bezcelní zoně čekáme hodinu na letadlo. Nasedáme do poloprázdného letadla, kde je nádherná snědá letuška. Postava ,všecko ,no prostě k nakousnutí. Let trvá 3 hodiny sedíme u okna a kocháme se nádherným výhledem. Těsně před přistáním vyplňujeme tzv.Airportpas, který se odevzdává při pasové kontrole.

Výstup z letadla nám dává pekelně zabrat, neboť takovou teplotní facku jsme ještě nedostali. Pasová kontrola proběhla bez problému, vyzvedáváme batohy, procházíme pěknou vstupní halou a sedáme v rohu haly, kde je nutno se převléct a přebalit batohy. Bereme vodu na záchodě a rázem se z batohu stává nepřítel číslo 1. Neboť nosit batoh vážící 25 Kg nenosíme každý den. Na informacích získáváme potřebné informace k dopravě do centra měst a do toho David ještě stačí flirtovat s krásnou Maročankou. Na letišti vyměňujeme eura za Dirhány , kurz je 1 Euro= 10,88Dh. Vylézáme z letištní haly a máme namířeno na zastávku busu číslo 19. Jeto dost šílené jízdní řád neexistuje a navíc se dovídáme , že je ramadán což znamená , že bus prostě dnes už nepojede. Cena busu do centra města je 20 Dh. Toho využívají místní taxikáři, kteří šroubují cenu do vysokých výšin.( nejprve 100-200Dh) Smlouvání není momentálně na místě, neboť nemáme dobrou pozici, kde jsme schopni stáhnout cenu pod 100Dh, taxikáři jsi jsou vědomi tohoto faktu a tak perou cenu nahoru hlava nehlava. Po téměř hodině potkáváme malou , ale velmi sympatickou Francouzsku Sophii, se kterou se společnými silami snažíme ukecat taxikáře, kde se nakonec podaří usmlouvat cenu na 150 Dh tedy 50 Dh na hlavu. Sophie nám také následně pomůže najít relativně levné ubytko okolo 60 Dh na hlavu. Je samozřejmě i levnější, ale jsme příliš unaveni hledat někde v ulicích ve vedru levnější spaní. Lze spát i na střeše hotelu, ale není tam žádné soukromí, tak jsme to zamítli. Spíme v Hotelu Imnouz. Sprchu máme na chodbě a ubytováváme se kolem 23 hodin. Jíme ještě nějaké jídlo z domova osvěžujeme se sprchou a jdeme se kouknout na rachot co vychází z hlavního tržiště Djema el Fna. Na recepci potkáváme pravého Berbera černého jak Buty. Poprvé na cestách se nám stalo, že si myslí že jsme bukvice. Rukama nohama mu vysvětlujeme , že jsme bratři ( je to jednodušší pro vysvětlení) Na tržišti to je jak z jiného světa. Je to parádní nakupujeme pohledy (2Dh+ známky 7,8Dh) Dáváme si na osvěžení čerstvý pomerančový džus za 3 Dh, který opravdu parádně osvěží. Všudypřítomní naháněči jsou pořádně vlezlí, ale stačí si jich jen nevšímat nebo zdůraznit zápor. Stačí jen nakouknout do stánku a už se na Vás slétnout jako vosy na med. Tržiště je obrovské protkané zapáchajícími uličkami. Smlouvání je čím dál více zábavnější. Proto se ptáme na hodinky Breitling, pro ně není nikdy problém ihned nám nahazuje cenu 50 Eu, hodinky nechceme a už to začíná, máme si říct cenu, evidentně to chtějí prodat neboť do nás hustí dalších 5 minut a snižují cenu. Obchod je u konce cena 50 Eu za Breitlingy + další hodinky navíc. Dáváme si ještě nějaký čas na rozmyšlenou nakonec to sereme neboť král musí myslet i na zítřek s penězi, ikdyž cena to byla luxusní. Na hotelu píšeme pohledy do 1 v noci, je neskutečné vedro cca 30°C. Spíme téměř nahatí.

Ráno cca kolem 5 hodin nás budí mešita a její nezapomenutelný zvuk, je strašné vedro v tom se ani spát nedá. A to nás ještě čeká to nejhorší. Zabíráme a v 10Hodin se probouzíme zpocení jako prase. Snídáme ovesnou kaši a plánujeme den. Do 12 Hodin dáváme rest a pak opouštíme pokoj. Na recepci dostáváme mapu s vyznačenými místy, ze kterých chceme vyjet na další část naší cesty. Grand Taxi pro start dalšího jetí do další vesnice je to vzdáleno 3 kilometry, nechceme platit taxi a tak jdeme pěšky, fotíme Mešitu Koituba a k nepoznání tržiště teď přes den velké parkoviště pro taxi, a křižovatku v jednom. Ty 3 kilometry jdeme necelou hodinu v 50°C vedru no je to humus. Kolem jedoucí taxikáři na nás troubí stačí si jich nevšímat. Těsně před stanovištěm grand taxíku nám bez jakéhokoliv pokynu zastaví taxík nahazuje cenu zkouší fintu, že je ramadán, ale my jsme neoblomní a ukecáváme cenu na 40 Dh až do Imlilu. Jsme rádi, že jsme to ukecali a jedeme bez starostí v starém mercedesu nacpaní jako sardinky. Jede nás celkem 7 lidí, cesta je docela psycho trvá to 2 hodiny. Cestou posloucháme arabskou modlitbu co si pouští taxikář v rádiu, snažíme se spát ,i když to moc nejde. V Imlilu vystupujeme a ihned se nás ujímá další borec jmenuje se Ibrahim, předává nám text s českým doporučením na ubytování. Ihned nás zve na pravý mátový čaj a chce nás ubytovat, bohužel pro nás opět jsme ve špatné smlouvací situaci a , tak cenu za ubytování ukecáváme na 120 Dh na hlavu. (první den si necháme věci v úschovně a druhý den u něho přespíme+ večeři , kterou nám připraví. Po společném plácnutí  na náš  sjednaný obchod, dostáváme klíče od pokoje, odkládáme nepotřebné věci co na horách nebudeme potřebovat a batoh je rázem lehčí ,asi 10 Kg, což je lahoda na naše záda. Na tůru vycházíme dosti pozdě kolem 16 Hod. Cesta  na horu utíká poměrně rychle, jdeme kolem vesnice Arumd ( 2034 m.n.m.) dále za městem je velké říční suché koryto, které je nutno projít a dále dle směru šipek. Další a poslední mini vesnička a obydlené domky jsou Sidi Chamtatouch ( 2310 m.n.m) Přicházíme dosti pozdě kolem 19 hod. Je nám doporučován nocleh, ale my jdeme dál i když víme, že nás zastihne někde na cestě tma. Pomalu se začíná stmívat a chata v nedohlednu. Jsme tedy nuceni hledat místo na spánek po delší době hledání nacházíme poměrně hodně místa na spánek kousek nad řekou. Stavíme stan vaříme a jdeme spát.

Vstáváme poměrně brzo kolem půl 6 . Vaříme, balíme a v 6 hodin jdeme dále , za necelou hodinu docházíme na chatu Refugie Neltner Toubkal( 3207 m.n.m.) Dáváme svačinu a kulíme oči z chaty vychází mix turistů cca 40 lidí na Toubkal. Po hodinové pauze koukáme směrem k vrcholu , kde se turistický had natáhl po celé délce chodníku na horu.Jdou vidět i slabší borci)Konečně jsme v horách ,kde chceme klid ,a samotu proto se operativně rozhodujeme. Měníme plán a rozhodli jsme se jít na druhou o něco delší cestou na Jbel Toubkal, času je poměrně dost počasí se také jeví v pohodě, i když ptáme se místního borce na chatě a hlásí že má přijít k pozdnímu odpolední déšť. To bychom měli v pohodě stihnout. Ještě zjišťujeme ceny ubytování lůžko v chatě 40Dh, v sezoně je nutno se rezervovat, postavení stanu vedle chaty 20Dh a voda 12 Dh. Domlouváme se s chatařem, necháváme si tam nepotřebné věci a na lehko vyrážíme. Máme skvělý čas kolem půl 12 jsme dorazili do sedla ve výšce 3700m.n.m. v dáli vidíme jezero a vrchol Jbel Toubkalu. Teď nás čeká sestup v podstatě toho co jsme vyšlapali, ale z opačné strany. Je nutno obejít masív Toubkalu a pak následně zase vystoupat k vrcholu ještě jednou převýšení. Dáváme pauzu cca 30 minut, k naší smůle se počasí velmi rychle kazí a přichází první déšť.( trošku sprostě nadáváme na chataře, který se sakra sekl v předpovědi). Nacházíme skalní převis, kde se schováváme před deštěm, dáváme mu 30,45,60 minut. Po uplynutí času se počasí k naší smůle ještě zhoršilo a přidalo hřmění, a sem tam blesky v dáli to vypadá na nekonečný déšť s černými mraky v zádech. Dáváme hlavy dohromady a probíráme možné varianty co dál, jsme asi v jedné třetině našeho treku. Bouřka a blesky na horách jsou nebezpečné navíc jsme přímo na ráně neboť se není kde schovat. Lije jako z konve, máme možnost jít dál momentálně po kluzkých kamenech a dále nahoru opět po mokré skále a zpět z vrcholu taky po mokrých šutrech nebo to vzdát. Varianta se vzdát se nám příliš nezamlouvá, ale počasí je jiného názoru, jeví se to že nás bez průvodce - pořádné bouřky dál nepustí. Chtě nechtě jsme nuceni to vzdát!!!!!!! Jsme nasraní sami na sebe, na počasí na celý svět. Pomalu po kluzkých kamenech , ale zároveň rychle prchající před bouřkou jdeme zpět do Chaty. Na chatě jsme kolem půl 4, kdybychom měli ještě nějakou sílu zkusili bychom to tou lehčí variantou, ale síly rychle ubývaly a bouřka bouřila o 106. I z časových důvodů by nám to už nevyšlo. Bereme batohy a v lijáku jdeme 15 kilometru do Imlilu. Musím přiznat, tak rychle jsem nás ještě neviděl skoro utíkat z kopce. To byl úprk, který nám moc nepomohl neboť nás liják chytl někde v polovině cesty dolů. Cesta dolů trvá 3 a čtvrt hodiny a u Ibrahima jsme kolem půl 8 ( nemohli jsme najít cestu) Sušíme věci, Ibrahim nám přichystal večeři tipičsky marockou která obsahovala (harira – hustá luštěninová polévka s rýží a kousky masa a tajine (tažín) – po dlouhé hodiny připravuje dušením ve speciální nádobě, kde různé druhy zeleniny, slepičí, jehněčí nebo rybí maso je smícháno s rýží. My jsme měli kuře. A zákusek byl žlutý meloun), při večeři jsme konverzovali s polskými turisty, kteří se chystají na Jbel toubkal a velmi brzo jsme šli spát.(21 hod) Byli jsme úplně grogy. Ráno vstáváme kolem 7 hod. Dokonale jsme se vyspali, bolí nás stehna, lýtka, prdel. Dle domluvy odcházíme v 8 hodin a jdeme do Imlilu , neboť Ibrahim bydlel asi 20 minut pěšky nad Imlilem. Opět se na nás seběhnou naháněči a zkouší na nás obrovské sumy na cestu do Asni. Jsme trošku v nevýhodě bo jsme jen dva. Díky infa od Ibrahima víme, že jezdí do Asni bus za cca 25 Dh, cenu autobusák vždy nadhodí výše, ale je  to pořád méně než taxíkem. Z Asni kde je velké Grand parkoviště je o nás zase boj.

Víme z informaci od místních, že také jezdí bus do Marakeshe, ale v neexistujícím jízdním řádu se ani prase nevyzná, naháněči se o nás přetahují každý hází co nejmenší sumu až se to zastaví na 30 Dh což je standardní cena. Na tuto nabídku my přikyvujeme. Na grand parkoviště se busáci a taxikáři o nás skoro poprali, neboť jsme horké zboží. V Marakeshi jsme kolem 11 hod. v tom největším pařáku na slunku je 55°C. Zjištujeme , kde je Bus stanice, dle místních je vzdálená 3 kilometry a tak makáme co to dá na nádraží Bob Douba u nádraží nás odchytává naháněč cena byla 100Dh ( normálně měla být 80 Dh) Ted je nám to už jedno, jsme vyplivnutí z vedra, v buse se potíme ve vlastní štávě, leje z nás a těžko se nám dýchá neboť v něm není klimatizace a čekáme skoro hodinu až se naplní. Cesta do OUZAZA trvá 3 hodiny. Řidič jel jako prase ,hned u výjezdu srazil cyklistu a nastalo 10minutové zdržení, kdy se hádal s postiženým, ten pak nakonec po autobusu hodil kámen.Tak není divu že při jedné z mnoha zastávek ve vesnicích, kde jsme cestou nabírali lidi a řidič navštěvoval své známé, trefil bokem skálu. Bylo to v nějakém sedle ve výšce 2300m.n.m. Tato malá nehoda nás stála 45 minut času ve vedru. Chvílema bylo vidět, že řidič při jízdě podřimuje. Cesta do cíle cesty už pak byla bez problému, ještě jsme přibrali nějaké jeho kámoše co vezli koberce. Na konečné stanici se překvapivě objevili naháněči, ubytovali jsme se v Hotelu La Gazela za 75 Dh na hlavu, vzhledem k tomu, že je ramadán byla cena nižší,  jinak by to bylo asi jednou tolik více. Sprchu a vše máme na pokoji. Doplňujeme pitný režim a jdeme nakoupit potraviny a hlavně vodu. Cestou potkáváme borce nabízející výlety do pouště cena byla 1000Dh na 2 osoby, byl to jeden z naších cílů, ale momentálně na to nemáme jsme nuceni tuto atrakci vynechat. Večer vaříme nezbytné jídlo. Večer máme oba horečku, zimnici a sračku. Myslíme si, že to je z jídla od Ibrahima nebo z místní vody.

Celou noc se střídáme na záchodě a celý následující den prospáváme a prosráváme. Ležíme v posteli jako mrtvoly nic se nám nechce jen pijeme a snažíme se jíst.
Další den to není nic moc, ale je na čase se sbalit a odjet z této prdele. Máme oba horečku, ale nedá se nic dělat. Z recepce dostáváme tip na lepší bus s klimatizací, je o něco málo dražší, ale v této situaci je nám to jedno. Společnost se jmenuje CTM jízdenka stojí 90Dh osoba + 5Dh batoh, cesta trvá 4 hodiny s jednou 30 minutovou zastávkou na pití či záchod. V Marakeshi spíme v našem hotelu jako prvně, už se cítíme lépe dáváme večerní procházku po Djema El Fna nakupujeme suvenýry fotíme mešitu za tmy, nemůžeme ani zapomenout na osvěžující pomerančový džus za 3 Dh. Dnes je nejteplejší noc za celou dobu našeho pobytu 35°C. Moc dobře se nám nespí.

 

Ráno v 7 balíme věci a s domluveným taxikářem jedeme za stejnou cenu 40Dhme na stanoviště CTM, které je mimo centrum , máme v plánu jet do Essaouri, což je přístavní město. Lístek stojí 90Dh je to daleko 170 Km a na místě jsme o půl 2. Konečná je v průmyslové zoně, jde poznat že to je přístavní město,  neboť v blízkosti je cítit rybí trh. Je tu všeobecně hrozný odér. Rychle hledáme hotel cena je příjemná 75Dh na osobu. Paní domácí neumí ani slovo anglicky my zase ani slovo francouzsky, je to komické jak se rukama a nohama domlouváme, vše se povedlo v pohodě domluvit, vybalili jsme věci uvařili nějaké jídlo a šli se projít po okolí. Město má krásný historický hrad s plno uličkami, v dáli vidíme pláže a písečnou dunu, která nám nemůže uniknout, Dejv se necítí dobře asi přichází druhá fáze sračky. Fotíme se na duně i s velbloudy , zkouším vodu v Atlantiku, je studená , tak smočuji jen nožky. Procházíme se po přístavu, vidíme různé druhy ryb, chobotnice vše je doprovázeno strašným rybím smradem. Vidíme rybáře z lodě vytahovat 2,5m dlouhého žraloka, docela zážitek. Vracíme se na hotel vaříme, sprchujeme se a jdeme spát.
Ráno si v klidu spíme do 9hodin,  není kam spěchat. Autobusem jedeme do Casablancy cesta trvá 7 hodin lístek stál 150Dh. Bolí nás hlava neboť málo pijeme a jíme. David má horečku kupujeme prášky na bolest hlavy, naše už nám došly. V 18hodin jsme v Casablance, další autobus do Tangeru jede ve 23:45. Bereme taxíka a zkoušíme jinou variantu tedy vlak. Vlak jede ve stejný čas jako bus a dokonce je i o 30 Dh dražší. Vracíme se do čekárny CTM, kde oba ačkoliv nechceme sedíme a hlídáme baťohy. Chtěli jsme si je nechat na pokladně, ale nevzali nám je , že je nemůžou schovávat. Kručí nám v žaludku a je nám zle. Tak dlouho na bus jsme ještě nečekali. Spíme v čekárně a sledujeme místní kolorit, vzhledem k tomu že nám není moc do zpěvu, je to aspoň nějaké zpestření . David si zašel pro pizzu, už to nemohl vydržet. V čekárně plné Arabů a černochů si nás všichni prohlížejí jako exoty, no co naděláme jsme cizinci, je to zajímavý pocit. Dnešní celý den jsme skoro celý strávili v buse,  jsme z toho dost dojebáni, ale co už, pomalu se blížíme k Evropě. Cesta trvala 5 a čtvrt hodiny s jednou půl hodinovou přestávkou. V přístavu Tanger jsme v 5 hodin ráno, a nastává obvyklý chaos při vybalování zavazadel, je zbytečné se cpát čekáme až jsou naše batohy poslední a bereme je. Ze všech stran jsme opět obklopeni taxikaří nabijízejícími své služby. Létají tu sumy od 100-200Dh na hlavu. Jedna tolik ani nemáme a rozhodli jsme se na ně vysrat a vyzkoušet informace v místních agenturách. Z Tangeru jsou dvě možnosti jak jet lodí do Evropy, buď jet do Přístavu Tarifa, který je nejblíže pevnině ve Španělsku, ale problém by byl zase se dopravit do většího přístavu, kde jsou už i vlaky a větší možnost dopravy. Cena lístků do Tarify stála 20-25 Euro na osobu. Nebo druhá možnost jet lodí do přístavu Algeciras, který je více ve vnitrozemí. Lístek stojí 30-35Eu. Má to malý háček je nutno se dopravit do nového portu, který je vzdálený 54 Km od Tangeru. Od místních agentur dostáváme cenné rady , že busy společnosti CTM vozí lidi zadarmo jen je třeba ukázat palubní lístek na loď, nemusíme si brát drahého taxíka. Taxíkáři se tam skoro pohádali s místními z agentur, proč nám to říkají, že taky musí nějak vydělávat. Autobusem jedeme necelou hodinu apropo, kdybychom jeli do přístavu Tarifa tak doprava busem je taky zdarma. V novém portu procházíme nezbytnou kontrolou vyplňujeme nějaký formulář ukazujeme pasy a busem jsme rozvážení do potřebných doků k naším trajektům různých společností ( Camanav – Camarit) Na trajektu čekáme téměř 2 hodiny než se všichni nalodí ,i když máme slunka plné zuby zůstáváme na palubě a fotíme okolí. Spíme na lavičce a fotíme cesta trvá hodinu a půl. Čumíme do zpěněné vody a společně vidíme hejno delfínu, mnoho medůz, 3 metrového žraloka . Kolem dokola jezdí mrtě tankerů tady to opravdu žije lodní dopravou. V přístavu procházíme pasovou kontrolou a už jsme v Evropě, prohlížíme si seznam hledaných lidí z oragizace ETA a užíváme si první krůčky po Evropě, doufajíce, že sračka je pryč.. Zde začíná naše druhá fáze cestování po Španělsku, které bude popsáno v následujícím cestopisu.

Maroko jsme si maximálně užili, i když jsme nejvyšší vrchol nedobyli a věříme, že až se sem vrátíme zužitkujeme naše nabyté zkušenosti a vrchol padne.

 

Trasa, náklady a mapa